Poslední dobou si v jedné skupině mladých lidí povídáme o tom, kdo je to vlastně Duch svatý. Vedle Ježíše, který chodil po této zemi a léčil nemocné, totiž Duch působí poněkud neuchopitelným dojmem. Klára dokonce nedávno řekla, že se mu tímto omlouvá, ale že ho ani moc ráda nemá, protože je to s ním celé takové abstraktní. Že by jí stačil Ježíš. A i někdo z dalších ve skupině souhlasně kýval hlavou.

Přál bych si, aby biblický příběh o Petrovi a Kornéliovi pomohl Kláře i ostatním najít k Duchu svatému vztah. Neříká se v něm sice, jak Duch svatý vypadá, avšak je vidět, co dokáže.

Kornélius byl pohan a Petr celý život považoval za těžký hřích stolovat s pohanem. Věci byly jasně nastavené, zeď mezi oběma postavami se zdála být nezničitelná.  A pak přišel na scénu Duch svatý. Petra vedl k tomu, aby udělal to, co celý život považoval za naprostý hřích, totiž vejít do domu Kornélia a stolovat s ním. Kornélius zase překopal od základu svůj život, uvěřil v Ježíšovo evangelium a byl naplněn stejným Duchem jako Petr.

A najednou už neexistuje zeď! Přestože nejde Ducha svatého jednoznačně uchopit, najednou je jasné, že je to zřejmě někdo, kdo dává odvahu dělat úplně nové věci, vyjít na nové cesty, zahodit strach z chyb a strach z hříchů, boří zdi a oddělení, dává život, spojuje lidi, buduje vztahy...

Duch svatý může totéž

dělat i v životě Kláry,

v mém životě i ve tvém.

Modlím se za to.

I když to hned nepůjde

jasně uchopit.